Ježíš léčí duši i tělo

Asi před týdnem mě začalo bolet levé koleno. Několik dnů jsem jej zkoušel mazat skvělou mastí ze zmijího jedu „Viprosal V“ (prý je i na internetu), ale úspěch se nedostavil. Pár dnů jsem ještě doufal, že to „samo přišlo a samo odejde“. Nic. Takže jsem si - jako už tolikrát - položil svoji nejméně oblíbenou otázku: „Co jsi, Josefe, zase provedl?“

Beru Hrabicovu knihu „Co nám tělo říká“. To je dobrá přítelkyně. Říká mi i to, co bych nejradši neslyšel. U hesla „koleno“ v rejstříku se mému kyvadélku ze všeho nejvíce zalíbila strana 314. Čtu:

• prosazuje jedině svá přání …
• nikdy ho neuspokojí to, co má … (Říkám si jako už tolikrát: „No, lektor mnoha kurzů a dárce vějířů moudrých rad půjde zpátky do lavice!“)

• četnými neúspěchy (k nimž patří i zranění) se bude učit skromnosti a pokoře.
• sobecky nerespektuješ zájmy a práva druhých …

Ano, už vím. To je ten nedávný střet s manželkou a moje „spravedlivé rozhořčení“. Je mi z toho smutno. Kolikrát už jsem byl tak necitlivý! Cožpak se to nikdy nenaučím? Pak se uklidňuji: „Vždyť víš, že ty věci se vracejí a možná ti nahoře nastavili vyšší laťku. Jde se dál. Vždyť sám rád říkáš, že to úžasné dobrodružství vývoje nikdy nekončí!“

Lehám si do meditace a v představách prožívám tu situaci tak, jak měla být správně. Hlavně si hlídám myšlenky, to hejno opic. Myslím, že nestačí lítost a rozhodnutí příště nepochybit. Musím mít aspoň v představě prošlápnutou správnou cestu. Dát čas a energii tomu, co je v souladu s Řádem Stvoření. Sám udělat vše, co udělat mohu. Teprve potom může být vyslyšena má prosba o pomoc z neviditelných sfér.

Dávám si do klína hrnek s vodou a do rukou beru „Jemnohmotný obraz duše Ježíše“. Po úvodním rituálu v sobě znovu probouzím lítost při představě toho, jak jsem myslel jen na sebe a svá přání. Říkám: „ Ježíši, očisti, prosím, moji duši od sobectví, od nadřazování se nad druhé, kritizování a odsuzování“. A pak moji modlitbu pro nejtěžší chvíle: „Prosím o dar pokory, bezpodmínečné lásky a hluboké víry. Děkuji Ti Pane, děj se Tvá vůle!“

A jak poznám, že jdu správnou cestou? Cítím se pak svobodný a mám dobrou náladu. Koleno přestalo bolet hned druhý den, což je fajn. Ale hned brzdím svoje „opojení z vítězství“: roztančit se můžu, až budu příště mnohem laskavější v podobné situaci. Až to zvládnu v praxi, v životě. A pak přijde další, těžší zkouška. A když se vyškrábu z temné díry zpět na slunko, napadne mě znovu:

Život s Tebou, Pane, je jedno úžasné dobrodružství!

Přeji Ti, milý čtenáři, dobrou cestu a pevný krok!

                             Josef Skřivánek, 775 222 073, ing.josef.skrivanek@seznam.cz