Básně z ústavu

Jmenuji se Jana Holubcová.
Narodila jsem se v roce 1960. V r. 1986 se mi narodila dvojčata. Jsou těžce postižená DMO a od roku 1987 jsou umístěna v ÚSP, jsou stále naživu, mají se stále hůř, leží a existují. V r. 1988 jsem ochrnula - s diagnózou roztroušená skleróza.

Byla jsem mnoho let vegetariánka z filozofických důvodů. Nyní už k tomu nemám možnost.

Díky času, který mi byl chorobou dán, jsem se začala věnovat svému koníčku - malování, zúčastňovat se výstav, prodávat v galerii.
Protože je mi stále hůř, nyní žiju v ústavu. Teď už nejde malovat ani ústy, tak diktuji básně.

SVĚDOMÍ
Svlékáš se,
klady, zápory, zábrany,
lezeš do vany,
co zbylo?
Jenom mýdlo a svědomí.
Nejde umýt, lepší ho mít.


GÉNIUS
Když tvůj život se někde setká s géniem,
stane se,
že tvůj život změní směr a najde se.


DIAMANTY
vyhozené do vzduchu, vypadají jak jiskřivý déšť.
Není to pravda, je to lež.
Po dopadu se nerozstříknou,
nezavlaží půdu,
což je potřeba
ještě víc než ten drahý uhlík
nebo třeba chleba.


SAMOTA
Někdy je zlá,
někdy obohacující
a potřebná, někdy sametová
krásná a samospásná
taková, jaká je
když má
člověk nad ní "vyzraje"


OBOHACOVÁNÍ
koukám koukám do prázdna
mám se trochu za blázna
pomáhá to
železo se v mysli mění v zlato


RUCE
pokud slouží, vše v pořádku
když se změní na pohrabáče
člověk zpočátku pláče
mysl však pomalu rozkvétá
když to on pozná, pokleká
a děkuje